4Neboť ti všichni dali dary ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku; dala všechno, z čeho měla být živa."
Buďme féroví!
Co jsme skutečně ochotni darovat?
Tento příběh nás může velmi snadno vést k úvahám: „Jen se podívejte na tamtoho či onoho, jak se pyšní, jak si jdou za svým, jak nehledí nalevo ani napravo…copak zapomněli na Pána Boha? Copak zapomněli, jak žít v Kristovu jménu? Nechovají se tak, aby si zasloužili nálepku ‚křesťan‘! ...“ Jenže ono je to možná celé trochu jinak. Kristus nezve člověka, aby se díval skrz prsty na druhé. Kristus zve člověka, aby se díval upřímně kritickým pohledem sám na sebe. A to ne ve srovnání s druhými, ale ve vztahu k Bohu: „Dělám dost? Mohu dělat víc? Chci dělat víc? Neschovávám se za to, že jsem dobrý křesťan a nežiju si tak ve svém vakuu pohodlí a nezájmu? Vím, co je ještě v mých silách? Nechovám se jako boháč, který viditelně před zraky všech vhazuje tučné bankovky do sbírky? Nedávám sebe na odiv druhým – své dobré skutky – jen abych byl pochválen? To, co vydávám, co ze mě vychází, je z nadbytku? Nebo přes nedostatek?
Pane Bože, kéž dokážu před Tebou odhalit svou pravou tvář, přijmout ji a snažit se o nápravu.