Římanům 14,19

„Silní“ a „slabí“ II.

Jak přistupovat k lidem s jiným názorem?

Ve vynikajícím autobiografickém filmu Persepolis (2007) je jedna scéna, zobrazující nastupující islámskou revoluci v Íránu. Hlavní hrdinka Marjane utíká v hidžábu do školy, ale člen mravnostní policie ji zastaví se slovy: „Neutíkej, tvůj zadek se při běhu hýbe provokativním způsobem“. Teenagerka Marjane naštvaně odpoví: „Tak se mi na něj nekoukej!“.

Film (a také komiks) Persepolis podle mne dobře znázorňuje dvě skupiny lidí z textu Řím 14: Puritánský režim Íránské islámské republiky představuje ty „slabé“ (s přebujelým náboženským svědomím), kteří se děsí sebemenšího přestupku proti striktním pravidlům; Liberální Západ, kde je sice svoboda, ale také nihilismus a odtržení od reality představuje ony „silné“.

Pokud je mé přebujelé náboženské svědomí pro mě důležitější, než Boží dílo a můj bližní, jsem na špatné cestě. Ale také: pokud moje svoboda a bohorovnost vede k apatii a neúctě k ostatním, jsem na špatné cestě. Obojí je vlastně projevem egoismu.

Mám pocit, že ve světě to jde často ode zdi ke zdi. Jako by se lidé až manichejsky štítili kompromisu s názory „druhé strany“, a to i v otázkách, na které neexistuje jednoznačná odpověď. Dnešní doba opět potřebuje slyšet Pavlova slova: „A tak usilujme o to, co slouží pokoji a společnému růstu“.

Ježíši Kriste, nauč nás, kdy máme hledat kompromisy, a kdy si pevně stát za svým názorem.