Genesis 2,15-17

Hospodin a jeho přikázání

Znám a rozeznávám všechny ochranné prvky Tvých přikázání?                                  

První člověk Adam neměl oproti nám a našim současníkům žádný důvod pochybovat o Boží existenci. Bůh s ním hovořil tváří v tvář, a Adamovy mozkové závity s tím neměly nejmenší problém.

Představuji si, že se spolu procházeli po zahradě, klábosili o věcech kolem, a Pán Bůh dobře věděl, že se jednou začnou bavit i o ženských. Tedy přesněji o tom, že všichni samci, které Adam pojmenoval, už mají své samičky, kdežto on je zatím jediný chudák samec, co nemá nikoho do páru. A tak mu Pán Bůh udělá překvápko. Z žebra. Ale to je jiný příběh.

Adam s žebrovou Evou pak dostanou několik přikázání. Jako první, že mají v Edenu pracovat, mají tu zahradu obdělávat.

Druhé přikázání zní, že to tam mají střežit. Před čím, nebo před kým, se můžeme jen dohadovat. Že by existovalo nějaké nebezpečí pro zahradu a člověka? Nebo dokonce pro celý lidský rod?

Třetí přikázání se dotýká stromů v zahradě a jídla. Plody všech stromů v Edenu, jsou určeny k jídlu. Některé jsou chutnější, některé budou jedlé až po zpracování. Ale jen jeden z těch stromů dává život. Prodlužuje nebo udržuje život v blízkosti věčnosti. Strom života.

A pak je tam jediný strom, kterému není od věci se raději vyhnout. Ani se ho nedotýkat. Nejhorší nápad by byl, si z něj utrhnout. A sníst. To by bylo porušení přikázání. To by bylo narušení korektního a láskyplného vztahu s Bohem. To by byl hřích. A důsledkem hříchu je ztráta věčnosti. Ztráta Boží blízkosti a opatrování. Smrt.

„Adame, Evo, prosím, radši tam ani nechoďte. A určitě ne sami. Až budete obdělávat okolí toho stromu, radši mě vezměte s sebou. Ale máte svobodu rozhodnutí. Jít sami tam můžete. Ale jíst nesmíte…“

„Člověk je jediná bytost, která může říci: ‚mohu, ale nesmím.‘“ (Hans Jonas)

Hospodine, tolikrát ve svém životě stojím na prahu špatných rozhodnutí. Bez Tvého doprovázení by těch chyb ale bylo mnohem víc. Děkuji, že jsi.