3"V soužení jsem volal k Hospodinu, on mi odpověděl. Z lůna podsvětí jsem volal o pomoc a vyslyšels mě.
Sebelítost proti vděčnosti
Kolikrát denně děkujeme a kolikrát remcáme?
Modlitba není nic samozřejmého, je třeba se jí učit. Jde v ní o hledání a artikulaci vztahu s Bohem. I prorok Jonáš se ji učí.
Příznačně se Jonáš začíná modlit, když mu teče do bot. Krize se stala spouštěčem změny, nemůže dál, jak si předsevzal, místo toho klesá hlouběji, jeho modlitba je zpočátku spíše zoufalý výkřik, než projev obrácení. „Vhodil jsi mě do hlubin, jsem zapuzen.“ Přitom to nebyl Bůh, kdo hodil Jonáše do moře, za tu situaci si může prorok sám, jen si to hned nepřipouští. Vyčítá osudu, Pánu Bohu, kam že se dostal. Tohle si nezaslouží. Výčitky se mění v sebelítost. „Jsem zapuzen, nechceš mě už vidět.“
V krizových momentech reagujeme přesně takto. Překvapí nás nemoc, zasáhne ztráta někoho blízkého, narazíme na neúspěch, potom hledáme vinu u jiných, nebo v mytickém osudu. A snadno sklouzáváme do sebelítosti.
Někdy potřebujeme se pomyslně vymáchat, abychom si řekli, že takhle to nejde dál. Abychom na dně pocítili pevnou půdu pod nohama. Pevnou provázející Boží ruku. Vyznání své viny, vlastního omylu je zásadním krokem dobrým směrem, nad hladinu. I takto Bůh zachraňuje.
Ty víš, Pane, jak neradi si připouštíme pravdu o sobě. Prosíme o odvahu k tomu. Amen