Církev československá husitská

Narodila jsem se v roce 1984 do rodiny kubánského otce a španělské matky. Přestože jsem nebyla vychovávaná v křesťanské víře, Bůh se mým životem prolíná prakticky odmalička. Dnes jsem přesvědčená o tom, že mé pozdější uvěření ovlivnila mimo jiné i skutečnost, že jsem vyrůstala v blízkosti kláštera boromejek, který byl nedílným koloritem mého každodenního života. Ještě jako nevěřící jsem si s velkým zájmem četla Bibli a zvědavě nahlížela do kostelů. Měla jsem nesmírně velké štěstí, že každý věřící člověk, se kterým jsem se v dětství nebo pubertě setkala, pozitivním způsobem obohatil můj život – ať už to byly zmíněné boromejky, lidé v pražské Židovské obci, hrstka věřících kamarádů nebo třeba členové dětského pěveckého sboru z Německa, jehož repertoár se skládal z duchovních písní a gospelů a se kterými jsem měla tu čest se poznat v rámci mezinárodní přehlídky dětských sborů, které se účastnil i „můj“ sbor.
Já sama jsem uvěřila v době, kdy jsem působila jako dobrovolnice v pražské Naději, a to zcela nečekaně, rychle a poměrně netradičně.
Nevěřícímu člověku lze jen stěží popsat okamžik, kdy se mi Bůh dal na konci jednoho z nejvšednějších dnů poznat prostým, ale jasným a neopakovatelným sdělením, že vše bude v pořádku, že je zde se mnou a že se o mne postará.
Od roku 2009 jsem členkou Církve československé husitské, kde působím jako laická kazatelka v rámci Plzeňské diecéze. Často s oblibou říkám, že s Bohem a v církvi jsem šťastná i tehdy, když jsem zrovna nešťastná.
Cesta ve víře, cesta s Kristem není jednoduchá a já na ní v jednom kuse klopýtám a padám. Neumím si ale představit, že bych se někdy vydala na jinou cestu.