2 Korintským 1,7

Kde jsem já, tam bude i můj učedník

Nosím v sobě vzpomínku na velké trápení? A vzpomínku na velkou útěchu?

Pavel chválí Boha, od něhož zakusil mnoho dobrého a povzbudivého, a to zvláště uprostřed ponížení a pronásledování. Ve svém údělu, v němž se často střídala radost a svoboda s trápením a ohrožením, viděl podobnost s údělem svého Pána. Přestože mnohokrát zažívá projevy Kristovy moci, nezakouší život učedníka jako prvoplánovou cestu „od úspěchu k úspěchu“. Učí se tomu všemu rozumět skrze své spojení s Ježíšem, kterého u Damašku poznal jako Božího mesiáše, jak sám později vyznává „trpícího, ukřižovaného a zmrtvýchvstalého“.

Pavlova zkušenost, stejně jako zkušenost mnoha dalších našich bratří a sester, je ale zároveň službou nám, nechává vstoupit světlo poznání do našich vlastních zkušeností bolesti a radosti: Věčný život je přece v tom, že „poznají toho, kterého Otec poslal“ - poznat Ježíše však znamená mnohem víc, než jen porozumět jeho učení a příběhu. Znamená to být s ním jako Pavel důvěrně spojen v trápení i útěše, na Golgotě i v nedělním ránu, sdílet s ním tajemství jeho osoby.

Pane, nazval jsi nás přáteli!