2 Korintským 1,8a

Jedni druhých břemena neste

Co dokážu říci lidem o své víře a životě? Kdy jsem naposledy trpělivě naslouchal druhému a sdílel s ním jeho příběh?

Někdy máme pocit, dokonce jsme v tom byli i někteří vychováváni, že se sluší, aby „silní ve víře“ diskrétně skrývali své těžkosti a nesli svá trápení statečně a tiše. Pavel ovšem o svých trápeních docela otevřeně píše a chce je sdílet s ostatními v církvi. Raduje se, když se za něj ostatní modlí, a naopak vkládá svoji neúnavnou modlitbu do jejich zápasů. Jsme tu svědky živoucí vzájemnosti, skrze níž rostou pouta lásky mezi učedníky a společná důvěra v Pána. Ani Ježíš sám se s radostmi a starostmi svého srdce neskrýval a uprostřed lidí plakal i jásal.

V úvodu svého listu křesťanské obci v Korintu Pavel otevřeně mluví o zkušenosti svého pronásledování, barvitě popisuje, co prožíval, a vkládá velkou důvěru do přímluvné modlitby korintských křesťanů. Vidí v tom také důvod k hluboké vděčnosti Bohu. Vidí i to, jak účastí na jeho zápasech roste víra a vděčnost korintských – a raduje se z toho. Jsme si Bohem navzájem darováni, abychom jeden druhému pomáhali růst pro jeho království. A nikdo tam nedojdeme sami. Tajemství otevřené vzájemnosti je jedním z pokladů naší víry.

Velebte se mnou Hospodina za všechno, co mi prokázal!