14Jsem teď potřetí připraven jít k vám - a zase vám nebudu břemenem! Nestojím o váš majetek, nýbrž o vás. Děti přece nestřádají pro rodiče, nýbrž rodiče pro děti.
Kritické připomínky
Jaký vztah máme k hlasatelům Božího slova?
Jako farář jsem (na rozdíl od řady kolegů) prošel různými peripetiemi služby; na každou jsem zaznamenal různé „kritické připomínky“: „dělá faráře, protože nic pořádného neumí“ (při službě na plný úvazek), „je na peníze, malý farářský plat mu nevoní“ (po odchodu do „civilního“ zaměstnání), „nenese za to žádnou zodpovědnost“ (při službě jako dobrovolník), „sedí na dvou židlích, neumí se rozhodnout“ (při službě na částečný úvazek). Vím, že nejsem sám, kdo se setkává s podobným „vděkem“ (často od týchž lidí), beru to už jako „kolorit“ našeho povolání a dobrou ilustraci přísloví „kdo chce bít psa, hůl si vždycky najde“.
Z Pavlových listů vidíme, že to ani není nic nového pod sluncem, texty, které nyní čteme, mají v Českém ekumenickém překladu nadpis „Apoštolská sebeobhajoba Pavlova“. Často přemýšlím, jak trapně se při tom Pavel musel cítit. I jako duchovní jsme jen lidé se svými nectnostmi a existuje i oprávněná kritika, kterou bychom měli v pokoře a pokání brát vážně. A ta „druhá“? Nespadá do onoho: „kdo odmítá vás, odmítá mne; kdo odmítá mne, odmítá toho, který mě poslal.“ (L 10, 17)?
Pane, děkujeme Ti za ty, kdo nám zvěstují Tvé slovo.