2 Paralipomenon 15,14

Nejen v soukromí, nýbrž i nahlas

Jak se nám daří čelit tlaku okolí, abychom o své víře mlčeli?

Když čteme o tom, že skládali přísahu věrnosti Hospodinu s velkým rámusem a halasem, možná nás hned napadne, jestli to bylo oprávněné. Jestli se to třeba brzy nestalo smutnou ironií, když někteří svou přísahu porušili. Jestli by nebylo lepší být potichu, zato prostě být věrný. Možná si vzpomeneme na Petrovo chlubení a následné zapření.
Ano, může se stát, že člověk selže, odpadne. A určitě je důležité konat, nejen mluvit. Ale v dnešní době a společnosti jsme snad až příliš nuceni nevyjadřovat svůj vztah k Bohu na veřejnosti. Nechávat všechno na soukromí domova a kostela. Nemluvit o své lásce k Ježíši, jako by to bylo něco trapného a zahanbujícího. A přitom všelijaké pozemské lásky a nadšení mají široký prostor všude, mluví se o nich, píše, zpívá.  I o těch, které jsou pošetilé nebo dokonce plné zrady a ubližování. Proč nás nutí stydět se za Krista?
Ano, naší prioritou by měla být skutečná věrnost v činech. Ale vyzpívat nahlas svou lásku k Bohu také můžeme! Ta píseň a halasení už dnes zní v nebi, a jednou bude tou nejhlasitější písní.

Pane, vyznáváme, že Ty jsi hoden toho nejhlasitějšího obdivu!