Lukáš 22,51

Spasitel a poslední zázrak

Čeho mám nechat, čeho se vzdát, abych slyšel Boží hlas?

V našich posledních deseti zamyšleních před Velikonoční nedělí samozřejmě zůstává ústřední a nejdůležitější postavou Spasitel, Pán Ježíš Kristus. Přesto si zkusíme všímat i postav vedlejších, lidí jako my. Budeme hledat, jak Ježíše vnímali právě oni.

Prvním z nich bude Jidáš, který přátelský polibek použil jako smluvené znamení, aby označil zrazovaného Ježíše. O pohnutkách, které ho k tomu vedly, se vedou spory dva tisíce let. Protože ale později hořce zaplakal, můžeme tušit, že svou volbu později považoval za nešťastnou, a litoval. Litoval sebe nebo Ježíše? A má i zrádce šanci na věčný život?

Dál jsou tu přední kněží, starší z lidu i velitelé stráže. S těmi všemi Ježíš krátce promluví, ale o důsledku těch slov na jejich srdce nevíme nic. Posoudit můžeme leda podle svého svědomí. Také ve vás někdy hlodá i měsíce, či dokonce roky?

Ne naposledy se potkáváme s Petrem, tentokrát ozbrojeným krátkým mečíkem, ovšem nabroušeným natolik, že dokáže Malchusovi utnout pravé ucho. Ježíš po tom útoku nepromluví přímo k Petrovi, ale k celému tomu mumraji kolem: „Nechte už toho!“

Nejzajímavější postavou děje v zahradě Getsemane pro nás dnes bude samotný Malchus. Jen si to představte. Nabitý adrenalinem jde jako služebník velekněze zatknout buřiče. Adrenalin buší do uší, všude kolem zmatek, najednou svist, bolest, mezi prsty proudí krev z rány. A do toho buřičův klidný hlas. Neutíká, promlouvá k protivníkům, uzdravuje. Krev na Malchusově pravé ruce ještě nezaschla, když si sahá na uzdravené ucho. Kolikrát byste si tam ještě nevěřícně sáhli vy? Uslyší Malchus uzdraveným uchem tichý Boží hlas, který nabízí věčnou záchranu?

„Jednou z podmínek uzdravení je chuť uzdravit se.“ (Lucius Annaeus Seneca)

Pane Ježíši, uzdrav, prosím, i moje uši, abych zaslechl Tvé volání.