Lukáš 23,26

SPASITEL jde v čele

Dokážu tě následovat, nebo si půjdu vlastní cestou?

Šimon je Afričan, původem z Kyrény, rozuměj dnešní Libye. Jak dlouho žije v Jeruzalémě, nevíme. Má tam své vlastní pozemky, nebo je jen námezdním dělníkem? Také nevíme. On i my ale víme, že se blíží čas jednoho z největších každoročních poutních svátků. Zdá se, že Šimon na poli dodělal vše potřebné, aby se celý následující týden mohl věnovat Pesachu, oslavě Velké noci, oslavě Beránka, který jednou má sejmout hříchy světa.

Zastavili ho, když byl ještě na cestě. Vybrali si ho jen tak? Vybrali si ho díky barvě jeho pleti? Ani to nepotřebujeme vědět. Cizácký voják, římský okupant Šimonovi nařizuje, aby pomohl odsouzenci nést popravčí nástroj. Nemá jít v čele, má odsouzence pouze následovat.

Kolik existuje možností, jak stát nebo jít, nebo být před Hospodinem? Můžete před Ním být tváří v tvář, čelem k čelu. První možnost. K té nás vyzývá ve svém kázání Jan Křtitel i Pán Ježíš – čiňte pokání = obraťte se ke mně čelem.

Můžete před Ním být ale i vašimi zády k Jeho čelu. Nechávat Ho někde za vámi. Nezajímat se o Něj. To je druhá možnost. Přesně tak, jak to kdysi dělal zakladatel města Ninive, zakladatel Babylonu, iniciátor Babylonské věže, dávný „hrdina“ Nimrod. Jeho jméno má v původním jazyce význam: Vzpurný, Vzbouřenec. Ten, co věčně stojí zády.

A pak je ještě třetí možnost. Následovat, jít v Jeho stopách. Nést svůj kříž, o kterém On říká, že není těžký, protože nám ho pomůže nést. Ono se to řekne, že není těžký. Je pořádně a krutě těžký. Zvlášť v některých životních chvílích. Ale buďme rádi, že neseme ten svůj. Určitě i vy jste někdy pomysleli, jaké by to bylo, kdybyste měli žít život někoho jiného. V tu chvíli není jasné, jestli bychom to vůbec zvládli.

„Nechce-li někdo nést svůj kříž, musí nést sebe. A jde o to, co je těžší.“ (Emanuel von Bodmann)

Pane, děkuji, že mi nadnášíš můj životní kříž. Děkuji teď, předem, i dodatečně, protože ve chvílích opravdové tíhy to nezvládám.