Lukáš 23,47

Spasitel obtížený hříchy světa

Jaké nové věci a pohledy máš připravené pro náš dnešní den?

Ježíš vydechl naposledy. Než Jeho šestihodinové utrpení skončilo, znovu recituje krátkou část Davidova žalmu, tentokrát Žalmu 31. Odevzdává Bohu, co Jeho jest – Boží Dech, vrací Bohu to, co Ho po celý Jeho pozemský život oživovalo, Boží dar života.

Jmenovaný žalm má opět pozitivní zakončení. Podobně jako v Žalmu 34, i tady David konstatuje, že „Bůh vyslyšel Jeho prosby“. A v závěru textu vyzývá: „Milujte Hospodina všichni jeho zbožní, Hospodin své věrné ochrání!... Buďte silní a v srdci stateční, všichni, jichž nadějí je Hospodin!“ (Ž 31,24a.25)

Ráno vyprovokovaný dav je u toho všeho přítomný. Dostali šanci vnímat a vidět Ježíše z jiného pohledu, tedy aspoň dokud Pán Bůh neseslal tmu. Slyšeli, co Ježíš na kříži říkal, vnímali rozhovor se dvěma ukřižovanými lotry, byli u Jeho skonu. Co myslíte, čím to bylo, že když se rozcházeli, najednou se bili v prsa, čímž přiznávali svůj podíl viny na tom všem a uznali, že je to mrzí?

Nenapadá mě nic jiného než že krom pokušitele, tam v davu byl přítomen i Duch svatý. Boží přítomnost, osobní účast Boží lásky, měla na přítomné proměňující vliv. Učedníci, přátelé, ženy z Ježíšova doprovodu to z dálky také sledovali. Viděli, ale nemohli slyšet. Svědectví se později asi dozvěděli od Marie a Jana, o kterých my z textu víme, že tam byli osobně přítomní.

Nejzajímavější postavou a výpovědí, je ale svědectví římského setníka – centuriona. Centurioni byli starší, bojem zocelení muži, žádní začátečníci. Proto jim bylo svěřeno velení celé jednotce. Kolik už jeho jednotka asi sprovodila ze světa lidí? A právě tento muž vzdává po Ježíšově skonu slávu Bohu, uznává, že Ježíš byl opravdu tím Spravedlivým, za kterého se vydával. Právě zemřel Boží Syn!

„Největší oběť – to je oběť z vlastní vůle.“ (Maxmilián Kolbe)

Pane Ježíši, nikdy nedokážeme plně docenit velikost Tvé oběti. Díky!