25Kolem půlnoci se Pavel a Silas modlili a zpěvem oslavovali Boha; ostatní vězňové je poslouchali.
Chvála
Opravdu dokážeme chválit Pána Boha vždy a za všechno?
Říká se, že sytý hladovému nevěří, a mluvit o chválení Pána Boha ve chvíli, kdy mě trápí pramálo, je vlastně velmi snadné. Stejně tak vyprávět si historky z kriminálu nebo nemocnice, o kterých už víme, že dobře dopadly. Jenomže život je něco, co se děje teď, a když je nám ouvej, tak první, co nás napadne je přinejmenším „proč?“ nebo „už zase?“
Nemám rád úsloví, že vše zlé je pro něco dobré. Stejně tak si nemyslím, že Pán Bůh má zálibu v tom, že se nám skrz nemoc snaží ukázat něco lepšího. Zlé věci se prostě dějí a my se k nim můžeme postavit buď se vztekem a výčitkou, a nebo můžeme říct: „Pán Bůh se mnou byl když mi bylo dobře a je se mnou i když je mi ouvej“. Chválit Boha v takovou chvíli neznamená volat, jak je skvělý, že ležím ve špitále nebo sedím v kriminále. Znamená to, že jsme šťastní, že navzdory všemu on je s námi i tam, kde bychom na to jinak zůstali sami.
Pane, dej mi sílu přijímat život s pokorou a držet se Tě navzdory okolnostem.