35Když to řekl, vzal chléb, vzdal přede všemi díky Bohu, lámal jej a začal jíst. 36Všichni nabyli dobré mysli a přijali pokrm.
Boží pokoj převyšující všechno
Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa … a které jsou ty mé dny, Pane?
Loď plná lidí, vyčerpaných nepřetržitým čtrnáctidenním zápasem s bouří, se za tmy a ve vlnách blíží k neznámému břehu – naděje i hrůza zároveň. Kdo jste byli někdy v bouři na moři, umíte si to představit: Břeh dává šanci přistát a uniknout z vysilujícího vlnobití, ale neprozkoumaná blízká mělčina a skály představují zároveň smrtelné nebezpečí pro loď i posádku. Je to chvíle vypjatých nervů, bezmoci ve tmě i boje o přežití. Proto lodníci raději spustili kotvy dál od pobřeží a snášeli vlnobití až do ranního rozbřesku.
Pavel k nim promlouvá. Kupodivu dokáže otupit pocit hrůzy, který je paralyzoval a sváděl k zoufalému činu, a zve je, aby se najedli a mohli přežít. Uprostřed vřavy zpřítomňuje pokoj. Nepochopitelný pokoj, který není z tohoto světa a který je všechny převede do nového rána. Možná podobně, jako když farář Štemberka promlouval k lidickým mužům v Horákově statku a pak šel s nimi ke zdi bez agonické hrůzy, pokojně vstříc Bohu, nikoliv záhubě. Pán nám neslíbil pokojnou plavbu, ale svoji věrnou a žehnající přítomnost. Jeho věrnost, jednou provždy vyzařující z lámání chleba, je prvním pokrmem budoucnosti.
Pán můj a Bůh můj!