7bsprávce ostrova Publius. Ten nás přijal a tři dni se o nás laskavě staral jako o své hosty. 8Publiův otec ležel s horečkou a úplavicí. Pavel přišel k němu, pomodlil se, vložil na něj ruce a uzdravil ho. 9A potom začali přicházet i jiní nemocní z ostrova a Pavel je uzdravoval.
Když jsem slabý, právě tehdy jsem silný
Kdy mě naposledy zaskočila Boží velkorysost? A jak ji mohu napodobovat?
Trosečníci jsou na konci sil. Přišli o vše, ale podařilo se jim dostat na břeh, přežili. A úplně neznámí lidé na neznámém pobřeží se jich kupodivu laskavě a velkodušně ujmou. Nejsou pro ně nebezpečnými cizáky, ale lidmi v nouzi. Pod svou ochranu je vezme dokonce římský prefekt ostrova a zachází s nimi jako s hosty. Nečekané setkání s radikální velkorysostí a dobrotou právě ve chvíli veliké tísně je pro člověka abrahámovské víry znamením Božího navštívení.
Pavel tu kupodivu není pohlcen únavou a ošetřováním vlastních ran, ale všímá si nouze svého hostitele. Sám vysílený vidí nemocného v jeho domě. A jedná jako člověk milosti, člověk Boží. Vkládá na něj ruce a obdarovává ho tím, co dostal od svého Mistra. Ačkoliv přišel o všechno a teprve před pár hodinami ho vytáhli z moře, stojí tu jako člověk, který má co dát: všímavé srdce a požehnání Pána života. Naše břemena nás někdy vysilují a připravují o všechno, čím jsme byli bohatí. Ale srdce máme pořád a žehnat můžeme vždycky, vždyť dáváme z Božího - a k němu opravdu máme přístup.
Žije ve mně Kristus – mohu obdarovat!