Žalm 10,14

Proč nic, Bože, neříkáš?

I z blízkých lidí jde někdy strach – jak na to, abychom se nebáli?

Je toho na mě moc, Bože. Kolem nás žijí národy, které na nás mají zálusk (pamětníci by mohli vyprávět), špatných zkušeností už máme dost. Ale co je horší: bojíme se těch, kdo by sem mohli přijít, a pak zjišťujeme, jaké nebezpečí představují naši – ti, kdo patří do našeho lidu, a přece číhají, koho by chytili do pasti. Ponížený, aby se bál vystrčit nos. Bezbožníci kují pikle klidně třeba i v chrámu, kde ti dobrořečí. V duchu si říkají: Bůh tu teď není a nic neuvidí, a i kdyby, na všechno zapomene. Ponížený se ocitá v jejich spárech a nemá dovolání. Jenomže ty, Hospodine, všechno trápení a hoře vidíš a všechno vezmeš do svých rukou. To je naše naděje. Vyslyšíš prosby ponížených, těm nejslabším zjednáš právo a poskytneš pomoc. Člověk už na zemi nebude vzbuzovat strach. S tím nabubřelí svévolníci nepočítají, ale právě v to, Hospodine, doufáme.

My jsme ti už tolikrát říkali, Bože, že nejsme spokojeni s tím, jak je to na světě, a že by to mělo být jinak. Odpusť, že přitom obvykle přehlédneme tvou pomocnou ruku, a pomoz, abychom ji zase viděli. Amen.