8K tobě, Panovníku Hospodine, pozvedám své oči, utíkám se k tobě, nevydej mě smrti,
Boží objetí
Kam sahá má důvěra v Hospodina?
Hospodine, k tobě volám! K tobě, panovníku Hospodine, pozvedám své oči. Žalmista zdůrazňuje opakovaně, že se obrací ke svému Bohu, nikoliv k lidské moci, nebo snad dokonce k cizím modlám. Zdůrazňuje, že nad sebou vnímá Hospodinovu autoritu a moc, ale také to, že Bůh má moc nad celým světem. Když Bůh chce, ochrání žalmistu před nepřáteli zvenčí, ale také (a to možná hlavně), před sebou samým. Veliká pokora na nás promlouvá z tohoto žalmu, stejně jako absolutní důvěra. Žalmista poznává, že pouze Bůh je absolutní, proto důvěra do Něj vložená je také absolutně spolehlivá. U lidí to tak není, u falešných božstev teprve ne. Pouze poslední věta vypadá trochu jako požadavek, je ale logickým vyvrcholením celého textu. Svévolníci ať se chytí do svých tenat čili ať se jejich zlé činy obrátí proti nim. Já ať projdu. Můžeme se dlouze zamýšlet, odkud a kam, popř. čím je třeba projít a našli bychom více možností, které se ale vzájemně nevylučují, naopak se doplňují.
Hospodine, k tobě pozvedáme své oči a svůj hlas, k tobě se obracíme celým svým životem. Prosíme, dej, ať projdeme.