Žalm 22,23+32

Spasitel nelamentuje

Bože můj, Bože můj, už jsi někdy někoho opustil?

Jak známé a často opakované je Ježíšovo zvolání na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil“. Pro člověka neznalého křesťanského kontextu je to jasný důvod, proč se Bohem dál nezabývat – proč bych také měl, když je ochotný opustit svého Syna…

Zpíváte si rádi? Poznáte v rádiu řekněme stovku písniček už podle úvodních tónů? A poznáte oblíbenou píseň i podle úvodních pár slov? Ptám se na to proto, že Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil je pouhá první strofa z jedné z Davidových písní – žalmů.

V našich překladech nese tento žalm číslo 22. Autor žalmu, král David, byl mnoho let pronásledován, samozřejmě tedy měl důvod lamentovat, jako i v mnoha jiných svých písních. Vyčítavý tón ale píseň ztrácí ve verši číslo 22, tedy verši, který předchází našemu dnešnímu čtení. David v něm (ve většině překladů) konstatuje: „…A tys mi odpověděl“.

Ježíš, umírající na kříži, zašeptá první strofu písně, která má velmi pozitivní závěr. Nemůže jí odzpívat celou, ale zkušený posluchač, který ten lament zná zpaměti, dobře ví, jak píseň končí. Že je v ní, krom o ponížených, i bohatých světa, řeč i o každém z nás: „Jejich potomci Mu budou sloužit, o Pánu budou vyprávět navěky…“

To neznamená, že ta první strofa nemá svůj význam. Ježíš ztrácí na jediných pár dní své existence kontakt s Otcem. Stačil by jediný hřích, aby ztratil jistotu Boží přítomnosti. On ale nese hříchy celého lidstva. Každý hřích je ničitel vztahu, hřích je minutí správného cíle, hřích je vztahová smrt. Ježíš umírá na odříznutí od zdroje lásky.

„Způsob našeho života určí podobu našeho stáří. Můžeme skončit jako opuštěné město nebo jako štědrý strom – důležitý i tehdy, když už nedokáže stát rovně.“ (Paulo Coelho)

Bože můj, Bože můj, děkuji, že jsi nikdy nikoho neopustil, a hříchy vyznané skrze smrt Ježíše Krista každému ochotně odpustil.