Žalm 42,6a

Duše člověka

Jaké mohou být příčiny našich smutků?

Duše může být velmi smutná. Tak, že chřadne a chřadne a chřadne. Žalmista se ptá po příčině toho svého smutku. Ptá se sám sebe. Zpytuje sebe a hledá důvod toho ´kormoucení´, jak píší kraličtí. Přitom vzpomíná na doby, kdy tomu tak nebylo a možná právě v těch svých vzpomínkách odhaluje ono proč tomu tak není teď. Říká: „Vzpomínám na to… …, jak jsem se v čele zástupu brával k Božímu domu, jak zvučně plesal a vzdával chválu zvučící dav, když slavil svátek.“ Chybí mu to nač byl zvyklý? Domov a pravidelný rytmus obyčejných dní a svátků? Možná mu chybí účast na jásavé pouti a chrámové bohoslužby? To jistě. Ale to vše jsou vlastně formy, které jen nesou vzácný obsah. Duše žalmisty touží po Bohu a lidech. Ve vzpomínkách se několikrát zmíní o zástupu, kterého je on součástí. A ten zástup zpívá a jásá chválou Bohu Hospodinu.

Bůh a jeho lid. Stvořitel a stvoření. Dárce života a životem obdarovaní lidé. Ve společenství. Prožívající sounáležitost. Vzájemnou blízkost. Přátelství. Lásku. Tady se to protíná s potřebou lidské duše, která bez Boha a lidí chřadne.

Má duše nic se nelekej, Bůh v péči své tě má. Po celý den, na cestách všech.