8Nepřipomínej nám staré nepravosti, pospěš nám vstříc se svým slitováním, jsme naprosto vyčerpáni.
Pokání je vzácné
Umíme ještě prosit jako žalmista?
Žalm 79 se společně s dalšími žalmy pozdní židovstvo modlilo v den postu na památku zničení jeruzalémského chrámu Babylóňany a Římany. Připomínal tak velmi truchlivé události a promlouval do tíživých situací čtenářovy doby. Vytknutý verš je srdceryvným zvoláním člověka, který je na konci svých sil. A tady, uprostřed lidského zoufalství slyšíme prosbu o Boží slitování. A taková prosba je vždy na počátku něčeho opravdu krásného a nového. Zvláštní. Člověk nejprve musí rezignovat na svoji moudrost, své vlastní snahy a sílu se sám vzpamatovat. Také hněv, byť oprávněný, tu přestává mít hlavní slovo. Přítomna je tužba, aby Hospodin svého člověka znovu akceptoval, plně přijal a odpustil mu. Ona to je modlitba, ale je to vlastně učební látka, v níž každý člověk může najít i pro sebe cestu k bodu obratu. Ať už se v životě stalo cokoliv - jakákoliv pohroma a životní zemětřesení, zůstává tu možnost návratu k Bohu. Možnost požehnaná podobně, jako to prožil ten původně ztracený syn z Ježíšova podobenství o marnotratném synovi a jeho bratru. Bůh skutečně nemá zálibu nám připomínat a předhazovat naše provinění. My si je však musíme uvědomit kvůli sobě samým. A pak už nás čeká ta otevřená náruč ani na okamžik neváhajícího Otce, který se slituje nad každým, kdo činí pokání.
Pane, prosíme pokorně, dej nám sílu pohlédnout sobě do očí a vykročit vstříc domovu. Amen.