Lukáš 22,13

Strach a síla

Co je skutečnou mocí strachu? V čem můžeme spatřovat Kristovu sílu?

Nenávist, zloba a strach. To by mohlo hezky definovat postoj velekněží a zákoníků našeho příběhu. Chtějí Krista zlikvidovat, ale bojí se. Vědí, že jeho moc je ohromná. Lid stojí za Ježíšem. Zabít ho znamená poštvat proti sobě lid. Musí na to jinak. Lstí, fikaně, přes někoho třetího, aby byli z obliga v případě, že by se to celé vymklo kontrole. Tolik nepěkného dramatu v první části příběhu…
A pak, jako by se děj zastavil: Ježíš spolu se svými nejbližšími: „Připravte oslavu se vším všudy, tak jak se to má.“ Celé se to děje tak nějak nenápadně, ale přitom správně. S tou správnou úctou. Ježíš zve své učedníky k absurdnímu jednání: jděte tam a tam, potkáte toho a toho, uděláte to a to. A oni jdou. Neptají se, ale důvěřují. Cítí Ježíšovu moc, sílu. Mají v něj plnou důvěru. Možná to nedává smysl, ale zcela jistě se to stane, když to řekl On.
Jak nesourodě proti sobě stojí tyto dva příběhy: strach a síla, nenávist a radost. Stejně jako zbytek velikonočního dění.
A my se můžeme radovat, protože víme, co bude následovat. Známe tu radost a sílu největší. A díky za ni!

Kriste, díky za Tvůj dar pro člověka, za dar Tebe, za očištění mě i každého dalšího.