Lukáš 22,33

S Tebou bych šel až na sám kraj světa

Kam až sahá naše loajalita?

Máme velice hbité jazýčky. Tak jako Petr i my bychom ihned oponovali: „Ale Pane, s Tebou půjdu kamkoliv. Jsem připravena! Můžeme vyrazit rovnou teď.“ A jsou to slova upřímná. V tu chvíli opravdově myšlená. Problém však je, že často nevidíme dál než na špičku vlastního nosu a jak se situace vyvíjí, jsou naše slova zase trochu jiná. V bezpečí se dušujeme, ve srabu a strachu zapíráme, ochabujeme, skrýváme se.
Je dobré se podívat pravdě do očí. Postavit se sami proti sobě a přiznat: Já Tě, Kriste, někdy zapírám. Dusím Tě v sobě a skrývám. Nepustím Tě, abys šířil dobro, protože mám strach. Bojím se, co na to druzí, jak zareagují, jestli mnou nepohrdnou. Jestli mi neublíží. Já Tě radši, Kriste, pustím na povrch, až budeme sami…nebo v kostele, tam by to taky šlo. Tam mají druzí porozumění…
Toto si přiznat je jeden krok. Pustit Krista ven z vězení svého nitra, nechat ho působit – to je druhý krok.

Kriste, odpusť, že Tě zrazuji. Odpusť, že Tě zapírám. Dej mému srdci sílu jít tam, kam mne vedeš a říkat To, k čemu mě vybízíš.