25Buďte proto dobré mysli. Věřím Bohu, že tomu bude tak, jak mi oznámil. 26Máme se dostat k nějakému ostrovu."
Služba přítomností a služba nadějí
Kdy a kde jsme na své plavbě zakusili Pánovu věrnost my?
Pavel popisuje tu dramatickou plavbu velmi barvitě a podrobně. Svědčí to o jednom: Prožíval ji intenzivně a spolu s ostatními. Nebyl odtažitým „mystikem“, hledícím se stoickým klidem na paniku a blízkost ztroskotání. Nebyl ani povýšeným prorokem, který se zadostiučiněním sleduje, jak hynou neposlušní. Byl tu, přítomný, prožíval s ostatními obavy, namáhal se jako ostatní a tlumočil Boží rady… ale neproměňoval je v odsuzující rozsudek. Nakonec mohl být poslem naděje.
Naděje, kterou Pavel dodával lodníkům, nebyla chimérická, nepramenila z bezstarostné optimistické povahy ani nezlomné bojovnické nátury. Byla od Boha, a proto skutečná - Pán mluvil v jeho srdci, poctivě ponořeném do obav a bolesti těch, kdo byli s ním na lodi. Tak jako kdysi v modlitbě Abraháma, Mojžíše, Eliáše, královny Ester... Kdo je na lodi se mnou? Jakou plavbu sdílíme? Můžeme a máme se opřít o Pána, jehož věrnost jsme už tolikrát poznali.
Jsme tu, Pane, jsme spolu a věříme. Pomoz naší víře!