14Ty povstaneš, slituješ se nad Sijónem, je čas smilovat se nad ním, nastala ta chvíle!
Hospodine, vyslyš mou modlitbu
Jaký máme postoj k svému dílu?
Žalm začíná pláčem, stenáním, stěžováním. Ale není to hlas bezbožníka, ale hlas věřícího v těžkém životním období. Žalmista zná Hospodina a jeho zoufání vychází právě z absence požehnání, které v Hospodinově přítomnosti mohl v minulosti přijímat. Nyní zažívá ve svém soužení období Božího mlčení, a protože se jedná s největší pravděpodobností o krále Davida, tak jeho soužení je silně spojeno se stavem jeho království, svěřené služby.
Velmi často naše soužení vychází ze stavu nám svěřeného. Jestli se dílo daří či skomírá. Jestli z toho viditelného je radost nebo naopak tak jak na tomto místě David vidí své království v problémech, v posměchu.
Vede nás to k pokoře před Bohem, k poznání naší závislosti na něm. Skrze pláč, lítost, samotu se nám objevuje ta celoživotní jistota Božího odpuštění, jeho lásky, jeho dobrého plánu s člověkem.
Vede nás k závislosti na něm, a ne na dílu, které se daří či skomírá. V posledku, aby nám svěřené dílo opět povstalo, potřebujeme Boží pomoc, více jistotu v Bohu než v našich schopnostech.
Ať nesloužíme svému dílu více než Tobě Pane!