Zdeněk Brož /úvahy 24-36 (21.12.-31.12.)
Evangelická církev metodistická
Pocházím z katolické rodiny z Ostravska. Dětství a dospívání jsem prožil v době normalizace. Byl jsem veden k bázní Boží, leč byla to více poslušnost než přesvědčení. Věřit jsem více musel, než chtěl.
Když jsem odešel z rodičovského dohledu studovat, začala se stále více u mne rozvíjet touha přizpůsobovat se svým vrstevníkům a touha lidské přirozenosti, dělat si co chci. Přesto, že mi to dobré vychování stěžovalo, dostával jsem se ve zkušenostech se zlým čím dál hlouběji. Zcela mi chyběl také smysl života.
Zlom v mém životě nastal, když jsem se dostal do skupiny mladých lidí, u kterých ač byli nevěřící, tak pro ně duchovno i víra nebyla směšnou záležitostí. Mohli jsme o věcech duchovních často diskutovat.
Dalším zlomem byla četba Bible a zahraničních misijních materiálů skrze něž ve mně začala růst víra v Ježíše Krista jako Božího syna a Spasitele. Byl jsem pozván mezi věřící mládež křesťanského sboru Cesarea v Opavě a po několikaletém zápase se svou pýchou a nezávislostí jsem se tamtéž vydal v r. 1992 Kristu. V tom samém roce jsem se také oženil, má přítelkyně a dnešní manželka Štěpánka tehdy dala život Kristu zároveň se mnou. Záhy jsme se z důvodu studia mé ženy přestěhovali na jižní Moravu, kde jsme se připojili k Evangelické církvi metodistické.
Po obrácení jsem prožíval, že je důležité žít život jako druzí lidé kolem mne, ale také zároveň ho žít v Boží bázni a se svědectvím o Ježíši. Zapojil jsem se i do laické služby vedení sboru. Stále více jsem ale poznával, že moje pracovní pole je církev a její budování. V r. 2000 jsem nastoupil do služby ve sboru ECM Mikulov na Moravě na plný úvazek jako pomocník kazatele. Vystudoval jsem dálkově Evangelikální teologický seminář a přihlásil se jako adept na kazatelskou službu. V roce 2008 jsem nastoupil jako kazatel v litoměřické farnosti ECM, kde jsem působil do r.2017 a od té doby působím jako kaplan ve vazební věznici Litoměřice. Máme dva dospělé, ženaté syny, 24 a 27 let.
Z toho, co jsem ve svém životě prožil, mám blízko službě lidem „na okraji“, těm bloudícím bez cíle.
Pocházím z katolické rodiny z Ostravska. Dětství a dospívání jsem prožil v době normalizace. Byl jsem veden k bázní Boží, leč byla to více poslušnost než přesvědčení. Věřit jsem více musel, než chtěl.
Když jsem odešel z rodičovského dohledu studovat, začala se stále více u mne rozvíjet touha přizpůsobovat se svým vrstevníkům a touha lidské přirozenosti, dělat si co chci. Přesto, že mi to dobré vychování stěžovalo, dostával jsem se ve zkušenostech se zlým čím dál hlouběji. Zcela mi chyběl také smysl života.
Zlom v mém životě nastal, když jsem se dostal do skupiny mladých lidí, u kterých ač byli nevěřící, tak pro ně duchovno i víra nebyla směšnou záležitostí. Mohli jsme o věcech duchovních často diskutovat.
Dalším zlomem byla četba Bible a zahraničních misijních materiálů skrze něž ve mně začala růst víra v Ježíše Krista jako Božího syna a Spasitele. Byl jsem pozván mezi věřící mládež křesťanského sboru Cesarea v Opavě a po několikaletém zápase se svou pýchou a nezávislostí jsem se tamtéž vydal v r. 1992 Kristu. V tom samém roce jsem se také oženil, má přítelkyně a dnešní manželka Štěpánka tehdy dala život Kristu zároveň se mnou. Záhy jsme se z důvodu studia mé ženy přestěhovali na jižní Moravu, kde jsme se připojili k Evangelické církvi metodistické.
Po obrácení jsem prožíval, že je důležité žít život jako druzí lidé kolem mne, ale také zároveň ho žít v Boží bázni a se svědectvím o Ježíši. Zapojil jsem se i do laické služby vedení sboru. Stále více jsem ale poznával, že moje pracovní pole je církev a její budování. V r. 2000 jsem nastoupil do služby ve sboru ECM Mikulov na Moravě na plný úvazek jako pomocník kazatele. Vystudoval jsem dálkově Evangelikální teologický seminář a přihlásil se jako adept na kazatelskou službu. V roce 2008 jsem nastoupil jako kazatel v litoměřické farnosti ECM, kde jsem působil do r.2017 a od té doby působím jako kaplan ve vazební věznici Litoměřice. Máme dva dospělé, ženaté syny, 24 a 27 let.
Z toho, co jsem ve svém životě prožil, mám blízko službě lidem „na okraji“, těm bloudícím bez cíle.