2Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Daleko spása má, ač o pomoc volám.
Největší opuštěnost
Co mě vede k pocitu opuštěnosti?
Jediná jistota v tomto světě je Bůh. Tomu věříme, na to se spoléháme. Jsou však v životě chvíle – trýznivé a bolestivé, v nichž tato víra a jistota kolísá, upadá, ztrácí se. Chvíle, kdy se o Boha nedokážu opřít. Chvíle, kdy je mi tak strašně úzko, že se mi chce s pocitem křivdy v hlase volat: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Volat tak za sebe. Volat tak s Kristem na modlitbách ve chvíli Jeho nejhlubší bolesti a opuštěnosti v zahradě Getsemanské: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“
A hle, ani na toto volání nakonec nejsem sama. Kristus volá z nejhlubší bolesti také. Tedy i v tom největším opuštění je se mnou Bůh. To mi může dát radost do neradosti, naději do beznaděje. Nejsem sama. Nejsem opuštěna. I v té nejhlubší propasti, do které jen můžu padnout spočívám v Boží náruči…hlouběji padnout nelze. Díky Kristu, který do toho šel s námi…za nás. Díky za to. A je mi líp, protože najednou cítím, že v opuštěnosti Bohem se mnou Bůh stále je!
Pane, díky, že mohu zažívat, že se mnou jsi i v té největší opuštěnosti.